.

štvrtok, 3. mája 2012

Krížová výprava proti Slovanom (1147)


Ako vieme, vo včasnom stredoveku obývali rozsiahle územia v priestore dnešného Nemecka (polabie a pobaltie) slovanské kmene, ktoré tu mali vybudované mocné kniežatstvá. Naviac množstvo z týchto kmeňov si udržalo ešte v 12. storočí pôvodnú pohanskú vieru. Táto skutočnosť (spolu so snahou mocensky ovládnuť ich rozsiahle územia) ležala v žalúdku mnohým kresťanským panovníkom a vojvodcom a vyústila až do tzv. Venédskej krížovejvýpravy. O tejto udalosti sa dočítate z nasledujúceho článku, ktorý je prekladom z ruského originálu: 

Útok na hradisko Behren - Lubchin

 Vagry, stejně jako ostatní západoslovanské kmeny, postihl nezáviděníhodný osud. Na počátku X. století začal německý Drang nach Osten (pochod na východ), v jehož průběhu byli západní Slované částečně vyhnáni ze svých zemí, částečně obráceni na křesťanství a asimilováni, ale většina jich byla prostě vyhlazena. 

V roce 1147 křesťanské společenství zorganizovalo druhou křižáckou výpravu, která se také nazývá Venedská, a poslalo křižáky proti polabským Slovanům, navzdory skutečnosti, že mnoho z polabských a pomořanských slovanských zemí v té době již byly křesťanské, přinejmenším formálně.

 Jak vidno, náboženské motivy nebyly jediným důvodem pro výpravu. Parazitické temné síly, které stály za procesem jak duchovního, tak fyzického vyhlazení Slovanů, využívaly všech prostředků (o příčinách vyhlazování zejména Slovanů viz kniha N. Levašova „Zrcadlo mojí duše", díl 3, kap. 1). Tak také využily německých, dánských a polských vévodů, markrabat a dalších zástupců „evropské elity“, kteří se jí stali relativně nedávno, poté, co byla západoevropská území postupně oddělena od Slovansko-árijské říše, a jejich touhy zatnout spáry do slovanského bohatství. Nedala jim pokoj slovanská „země širá, bohatá obilím i tučnými pastvinami, oplývající rybami, masem a všelikými statky ...", jak poznamenal ve své „Slovanské kronice“ křesťanský misionář z 12. století Helmold (Gemold).

 To, že Slované žili dobře a bohatě, uvádějí všichni křesťanští kronikáři. A přestože se stavěli k pohanským Slovanům s nadutostí fanatiků, jistých si výlučností a nadřazeností své víry, i oni si všímají vynikajících lidských kvalit Slovanů. Tentýž Helmold píše:

„... Prusové dosud nepoznali světlo víry; lidé, disponující mnoha jedinečnými dobrými vlastnostmi, „velice lidumilní“"vůči trpícím nouzí; „spěchají vstříc těm, kdo se vystavují nebezpečí na moři nebo pronásledování ze strany pirátů, a přicházejí jim na pomoc. O zlato a stříbro téměř nic nedbají. Mají hojnost neznámých kožešin, pro něž naši zemi zaplavil smrtelný jed pýchy. A oni si jich váží jako hnoje, domnívám se, ve výtku nám, kteří vzdychají po kožešinovém oděvu jako po největším štěstí. Proto za lněné oblečení, které se u nás nazývá faldones, dávají nám tak drahé kožešiny...“
Niklotova smrť

 A zde jsou slova křesťanského biskupa Ottona z Bambergu, který dvakrát, v roce 1124 a 1127, navštívil zemi pomořanských Slovanů s cílem obrátit je křesťanství: „... ryb je tam neuvěřitelné bohatství, jak v mořích, tak i v řekách, jezerech a rybnících. Za denár bys koupil vůz čerstvých sleďů, a kdybych začal vyprávět, co vím o jejich vůni a tloušťce, byl bych obviněn z obžerství. Po celé zemi je mnoho jelenů, daňků a divokých koní, medvědů, divočáků a sviní a všeliké zvěře; máslo z krav a mléko ovčí, tučná jehňata a berani, s hojností medu a pšenice, s konopím a mákem, a všemi druhy zeleniny, a kdyby tam byly vinice, olivy a fíkovníky, myslel bys, že je to země zaslíbená, tak mnoho v ní je ovocných stromů ...

Poctivost a přátelství mezi nimi jsou takové, že neznají vůbec ni krádež, ni klam, oni drží své truhlice a skříňky nezamčené. Ve skutečnosti žádné zámky ani klíče jsme tam neviděli, a oni sami byli velmi udiveni, vidouce naše vaky a skříňky zamčené. Šaty své, peníze a všechny svoje drahocennosti ukládají do svých sudů a nádob, prostě zakrytých víkem, a nebojí se žádného klamu, neboť jej nezakusili..."

 A tak v roce 1147 začala křížová výprava proti západním Slovanům, která byla zamýšlena už v letech 1107-1108, krátce po první křížové výpravě na Konstantinopol (viz N. Levašov „Zrcadlo mojí duše", díl 2, kapitola 5). Popis této výpravy je uveden v rozsáhlém článku profesora N. Gracianského „Křížová výprava v roce 1147 proti Slovanům a její výsledky" 

 „... Křižáci se rozhodli vytáhnout na polabské Slovany se dvěma armádami: jedna měla jít z dolního Labe proti Obodritům, druhá z Magdeburku proti Luticům. V čele první armády stáli Jindřich Lev, Konrád, vévoda burgundský, arcibiskup brémský Adalbert, biskup brémský Dittmar a další. S touto armádou se měli spojit Dánové, vedení oběma svými králi - Svenem a Knutem, kteří se rozhodli ukončit vnitřní spory kvůli akci proti společným nepřátelům - Obodritům.

 V čele druhé armády stáli ze světských knížat falckrabata Fridrich Saský, Herman Rýnský, markrabata Albrecht Medvěd a Konrád Míšeňský, a z duchovních knížat, kromě papežského legáta, biskupa havelberského, také arcibiskup Fridrich Magdeburský, biskupové halberstadský, merzeburský, brandenburský a münsterský, a také Vibald, opat korvejský. Ten měl zálusk na ostrov Rujana, zakládaje svoje požadavky na staré absurdní verzi o tom, že Svantovít uctívaný na ostrově je Slovany zbožštěný sv. Vít, patron korvejského kláštera, kterému prý jeden z německých králů věnoval ostrov. Jenom neochvějná důvěra Němců v úspěch mohla přimět opata vytáhnout za Labe, aby zabránil porušování práv svého kláštera při předpokládaném rozdělování slovanského území.

 O počtu křižáků, kteří vytáhli proti Slovanům, máme tyto údaje: v severní armádě bylo prý 40 tisíc lidí, v jižní 60 tisíc, v dánské 100 tisíc. Samozřejmě, tato čísla jsou velmi přehnaná, ale v každém případě ukazují, že za Labe vytáhlo obrovské, do té doby nevídané německo-dánské vojsko, které mělo jednou provždy skoncovat s nezávislostí Slovanů a jejich pohanstvím. Slované však tváří v tvář tak strašlivé hrozbě neztratili ducha a vůbec se nechystali podrobit se Němcům. Hlavním hrdinou obrany proti nepřátelům se stal odvážný Niklot, kníže Obodritů. Helmold rozhodně nemá rád Niklota a ne vždy je spravedlivý ve svých soudech o něm, ale to, co říká o činech tohoto knížete, jasně vykresluje jeho nadání jako vojevůdce. „Uslyševši, že se brzy shromáždí vojsko k jeho zničení, - čteme u Helmolda, - Niklot svolal všechen svůj lid a začal budovat opevnění Dobín, aby byl úkrytem pro lid v případě nouze ..."

Zároveň Niklot hledal spojence pro nadcházející boj a obrátil se na holštýnského hraběte Adolfa s připomenutím uzavřené dohody. Ačkoli Adolf nesympatizoval s křížovou výpravou, samozřejmě odmítl pomáhat Niklotovi proti svému vévodovi, Jindřichovi Lvu, a jedinými spojenci knížete se stali Ránové.
Pomník kniežaťa Niklota

 Opíraje se o spojenectví s militantními námořníky, Niklot vypracoval, jak ukazují následující události, vynikající plán obrany. Celou řadou kombinovaných akcí na pevnině a na moři zamýšlel udolat křižáky hladem a tím zmařit všechny jejich uchvatitelské plány. Prvním Niklotovým cílem bylo zničení předpokládané nejbližší operační základny křižáků ve Vagrii. Náhlým útokem z moře Niklot obsadil 29. června Lübeck a zničil lodě kotvící v přístavu, přičemž „lidé, opivši se velkým popíjením, nemohli se zvednout ze svých postelí a lodí, dokud je nepřítel neobklíčil a, založiv oheň, nezničil lodě naložené zbožím. A bylo zabito v ten den na 300 i více mužů."

Když takto zničil lodě v lübeckém přístavu a vydal město plamenům, poslal Niklot dva oddíly jezdců, kteří projeli celou zemi Vagrů a pobili či zajali německé kolonisty zde usazené. Pouze kolonistů z Holštýnska, sídlících na západ od horního toku Travny, se Slované z nějakého důvodu nedotkli. Možná chtěl Niklot zasít nesváry mezi Němci a vrhnout podezření na Holštýnce, že jednali ve shodě se Slovany. Pokud ano, pak Niklot brilantně dosáhl svého cíle, protože na Holštýnce opravdu padlo podezření ze zrady ...

Takže prvním výsledkem křížové výpravy proti Slovanům, vyhlášené na frankfurtském sněmu, bylo zničení prosperujícího německého obchodního města na Baltu a téměř úplné vyhlazení kolonistů, s velkými obtížemi sebraných k osídlení dobyté Vagrie z různých oblastí Německa a Nizozemí. Slované zřejmě neutrpěli při svém smělém nájezdu žádné ztráty, vrátili se na lodě a „odpluli, obtíženi zajatci a různým majetkem, který ukořistili v zemi Vagrů.“

Neočekávaná Niklotova diverzní akce přirozeně vyvolala velký rozruch mezi Němci, a křižácká armáda spěchala napadnout zemi Slovanů, "za účelem omezení jejich násilí." Niklot vyprázdnil a zpustošil území svého knížectví, jímž křižáci museli projít, a usadil se s množstvím proviantu a velkými silami v Dobíně. Německá vojska, vytáhnuvší proti Obodritům z Dolního Labe, byla pod Dobínem pravděpodobně už v červenci. Sem si pospíšili i Dánové, jejichž flotila přistála na slovanském pobřeží zřejmě ve Vismarském zálivu, poblíž Zvěřínského jezera, kde ležel Dobín.

Prví připluli Gótové se svým králem Knutem a Jutové (Šlesvikové) s králem Svenem. Potom přitáhli Svenovi poddaní Zealandové a Skanové. Větší část dánských sil se po přistání připojila k Sasům pod Dobínem, druhá část zůstala na ochranu lodí. Niklot, opevněný v Dobíně, mohl provést druhou část svého promyšleného obranného plánu, jmenovitě odříznout námořní cesty křižáků a udeřit na dánské loďstvo, které pravděpodobně zásobovalo obléhající, poněvadž obyvateli opuštěná země Obodritů a zpustošená Vagrie nemohly nakrmit křižácké vojsko. Kromě toho, suché komunikace obecně bylo obtížné využívat kvůli bažinaté povaze terénu.

Niklot brilantně vyřešil úkol pomocí ránských námořníků. U Helmolda čteme: „Jednou obležení, vidouce, že vojsko Dánů jedná váhavě - neboť oni jsou jen doma válečníky, v cizí zemi se neliší udatností – učinili nečekaně výpad, mnohé z nich pobili a jejich těly pohnojili zemi. Pomoci jim nebylo možno, jelikož mezi (vojsky) leželo jezero ...“

Niklotovy akce na zemi a Ránů na moři probíhaly současně a koordinovaně: Niklot musel odvést pozornost dánského vojska od lodí a pomoci tak Ránům zvítězit. Tento cíl byl splněn, a Ránové měli na moři nemenší úspěch než Obodrité na souši ... Celá skanská flotila připadla vítězům, a Ránové tak zdvojnásobili svoje síly ...

 Navzdory skutečnosti, že se značná část dánského loďstva zachovala, moře ovládli Ránové. Zásobování armády ležící pod Dobínem v důsledku toho muselo být zastaveno, a vojsku hrozil hladomor. To zchladilo válečné nadšení křižáků a začali pomýšlet na ústup. Dánové, hořící touhou pomstít se Niklotovi za porážku, jen co se dozvěděli o útoku Ránů, změnil svůj záměr a spěchali k lodím. Zdá se, že už se pod Dobín nevrátili a bez meškání odpluli domů, a co se týče zbývajících Sasů pod pevností, ti začali mluvit o neúčelnosti výpravy, o tom, že je nesmyslné pustošit zemi, která platila daň Němcům. „Cožpak země, kterou pustošíme - tak prý hovořili Sasové - není naší zemí? A lidé, s nimiž bojujeme, nejsou naši lidé? Proč bychom měli být nepřáteli sami sobě a mrhat nám odváděnými daněmi? Neplynou-li z toho ztráty vládcům našim ... "

Jak vidno, Němci pochopili nesmyslnost svého počínání až poté, co jim Slované dali tvrdou lekci, která ukázala, že místo očekávané snadné kořisti hrozí křižáckým hrabivcům ve slovanské zemi jedině strasti ...

Hlavní (jižní) křižácká armáda se shromáždila, jak bylo dohodnuto, v Magdeburgu ... Hlavní směr celé výpravy očividně udával Albrecht Medvěd, který chtěl pomocí křižáků rozšířit hranice své severní marky za Pěnu a Odru. Otto z Bambergu zde již rozšířil křesťanství, ale je nutné si uvědomit, že knížata tuto skutečnost před masami křižáků zatajila, vzbuzujíce jejich lačnost perspektivou bohaté kořisti u pohanů, vůči kterým vše bylo dovoleno. Duchovní knížata soutěžila svými válečnými plány se světskými, přičemž hlava prelátů, arcibiskup magdeburský toužil podřídit své pravomoci nezávislé biskupství pomořanské a ovládnout jeho obrovské příjmy z bohatého Pomořanska ...

Armáda táhla do Pomořan tou samou cestou, jíž jel před 20 lety Otto z Bambergu. Křižáci prošli s velkými obtížemi hustý les, který odděluje území Stodoranů (Havolanů) od Moričanů, a došli k jezeru Müritz na pohanském území, které neuznávalo ani Němce, ani křesťanství. Obyvatelé uprchli, zachraňujíce, co se dalo, a křižáci vyplenili a spálili slovanská sídla. Přitom bylo vypáleno i slovanské město Malchin spolu s pohanskou svatyní před jeho branami. Značíc svou cestu rabováním, žhářstvím a vražděním, armáda vytáhla k Dymínu - městu Luticů na Pěně - ale než dorazila k městu, rozdělila se: část vojska zamířila ke Štětínu.

Pod Dymínem se křižáci nečekaně setkali se stejným odporem Slovanů jako pod Dobínem. Nevíme přesně, co se tu odehrálo, ale podle některých náznaků můžeme soudit, že na Pěně křižáci utrpěli stejný nezdar, jako u Obodritů pod Dobínem. Helmold ne náhodou směšuje události pod oběma slovanskými pevnostmi v jedno vyprávění o neúspěchu křížové výpravy. Existuje i jiné zprávy o neshodách a nezdaru křižáků pod Dymínem. Nejjasnějším ukazatelem tohoto nezdaru je chování korvejského opata, který se rychle rozloučil se svými sny o ovládnutí Rujany a už 8. září se vrátil z výpravy domů. Vyjadřuje svou radost, že se zbavil nebezpečí ve slovanské zemi, opat říká, že tažení, i když bezvýsledné, bylo zato splněno „s poslušností" ...

Naprostý nezdar postihl také tu armádu, která se vypravila proti Štětínu, hlavnímu městu Pomořanska. Když křižáci oblehli město, obležení vystavili na městských valech kříže na znamení, že jsou křesťané, a tehdy mezi vojskem zavládl zmatek. Všem začalo být jasné, že se zorganizovaný podnik dostal do křiklavého rozporu s idejemi vyhlášenými Bernardem z Clairvaux a papežem, a řadoví křižáci pochopili, že byli oklamáni knížaty, kteří jejich rukama ne od pohanů, ale od křesťanů chtějí ukořistit nové země a nové příjmy ...

Tímto široce pojatá křížová výprava proti Slovanům ve všem s hanbou ztroskotala, a současníci v tomto ohledu neměli žádných pochyb: všichni téměř jednomyslně komentují naprostý neúspěch tažení Němců za Labe. Přitom jedni vysvětlují nezdar výpravy spory mezi knížaty, druzí neznalostí nepřátelského terénu, třetí tím, že křižáci nehájili „Boží věc“, vedeni čistě kořistnickými úmysly. Ve skutečnosti tažení selhalo díky hrdinnému odporu Slovanů, a samotné neshody knížat a rozklad armády začaly až poté, co Němci nečekaně narazili na silné slovanské pevnosti, jejichž obránci rozhodně čelili německým kořistníkům. Koneckonců i pod Štětínem rozhodly nikoliv kříže, umístěné na městských valech, ale hrozivý vzhled štětínského opevnění, bráněného statečnou slovanskou posádkou ...“

 Naneštěstí se tím německé pronikání na východ nezastavilo. V roce 1150 bylo pomocí intrik a podvodu dobyto knížectví braniborské. Vagria se postupně a vytrvale christianizovala cestou plíživého průniku přistěhovalců z Německa a Nizozemska. Jediný, kdo stále vzdoroval křesťanské agresi, byl obodritský kníže Niklot. Po křesťanském tažení se mu podařilo obnovit starý stát Obodritů v jeho původních hranicích, s výjimkou Vagrie a Polabí obsazených Němci, a podmanit si sousední přímořské kmeny Luticů - Chyžanů a Čerezpěňanů. Bohužel, svaz Luticů a Obodritů se ukázal být křehký, a Niklot poté, co se nedokázal dohodnout s příbuznými slovanskými kmeny, dělá osudovou chybu – aby si podmanil Lutice, obrací se na Němce. Přes země Luticů se přehnal oheň a meč, což znamenalo, že o sjednocení severních polabských kmenů v samostatný slovanský stát nemohla být řeč.

 Obodritský stát, obnovený Niklotem, také nebyl stabilní a držel jen z vnějšího donucení. Zanikl v roce 1160 během další invaze. Tehdy zahynul i sám Niklot, když upadl do léčky. Takto je popsána poslední Niklotova bitva v „Historii Meklenburgu“: „Niklot s několika odvážnými ze své družiny provedl výpad z pevnosti. Zalehli do zálohy nedaleko nepřátelského tábora. Brzy se z tábora Sasů objevil „spížovací“ oddíl k obstarání proviantu - jídla. Mezi „kmány" byli vmíseni rytíři, kteří pod prostým svrchním oděvem skrývali brnění ... Prudce vrazil Niklot v houšť nepřátel, nemaje žádné podezření na úskok, a bodl do jednoho z nich své kopí, ale ostří odskočilo od neviditelného brnění. Tu Niklot pochopil, že byl oklamán. Pokusil se prchnout ke svým, ale bylo už pozdě. Nepřátelští jezdci ho dohnali, a dřív, než mu mohla přijít pomoc, byl zabit ... "

Tak politická roztříštěnost západních Slovanů vedla k jejich téměř úplnému vyhlazení ...



zdroj: http://leva-net.webnode.cz/chronologie/a9-vedicke-symboly/slovanske-nemecko/

Pôvodný text v ruštine: http://www.peshera.org/khrono/khrono-09_2.html#01

Orgoň

1 komentár:

  1. Hlavným dôvodom krížovej výpravy proti Slovanom bola účasť kráľa Konráda III. Štaufského na krížovej výprave do Svätej zeme... potreboval hlavne nejako zamestnať šľachtu, ktorá by jeho neprítomnosť mohla zneužiť.
    Cieľom krížovej výpravy nemohlo byť šírenie kresťanstva, to kánonické právo zakazovalo a ako dôvod bolo neakceptovateľné. Ako zámienka poslúžilo obvinenie, že Slovania prijali kresťanstvo, ale praktikujú starú vieru... čiže obvinenie z herézy.
    O nejakých Nemcoch v tom čase nemôže byť veľmi reč. :) Ako aj z toho článku vidno výpravy proti polabským Slovanom sa zúčastnila pestrá etnická zmes (aj Škandinávci, alebo asi opomenutím nespomenutí Slovania ako Poliaci, alebo možno aj Česi). Etnická príslušnosť vtedy ešte nehrala žiadnu veľkú úlohu. Z čoho vyplýva, že autor článku nevedel dať dole ideologické nacionalistické okuliare, ktoré si intelektuáli začali nasadzovať niekedy v 19. storočí.
    Celkom pozabudol spomenúť "detail", že tí "militantní námorníci" boli piráti terorizujúci Balt a oblasti Severného mora. Šlo v podstate o posledných vikingov (ktorí tiež neboli etnicky jednoliati). No a Obodriti s Ránami sa tým celkom preslávili.
    Vyhladzovanie Slovanov ako cieľ je tiež taká čerešnička. To isté sa dá písať aj o Slovanoch. Neboli to žiadni baránkovia a napr. škandinávske ságy zmieňujú, že dokázali doslova vyľudniť dánske ostrovy a niektoré oblasti v Dánsku. Takto sa jednoducho vtedy viedli vojny. Koniec koncov aj v tomto článku sa spomína, že vyhladzovanie nepriateľov nebolo Slovanom cudzie..

    O nejakom zjednocovaní kohokoľvek v tej dobe bez použitia násilia nemohla byť veľmi reč a slovo "bohužiaľ" v takom článku nemá čo hľadať. :)

    OdpovedaťOdstrániť